Samota
To jsem zase jednou šel do kina. Vystojím si frontu u pokladny a prosím o lístek. Paní u přepážky se na mne zkoumavě podívá a ptá se, kolik jich chci. „Kolik jich chci?“ opakuji si rozhořčeně sám pro sebe. „Co je to za hloupou otázku? Přece jeden! Co bych asi dělal s více lístky, když jsem tu sám?“ Připadá mi to, jako bych si kupoval čepici a prodavač mi chtěl přibalit ještě další, aby jich prodal co nejvíc. Ale z překvapení nad mou podrážděnou odpovědí u pokladny do kina poznávám, že paní pokladní je spíše jako prodavačka obuvi, která je přirozeně zvyklá na to, že si každý kupuje boty v páru a jeden lístek mi prodává se stejným soucitem, jako mrzákovi bez nohy jednu botu. Až mě to zarazilo. V čem jsem tak nenormální?
A tu si uvědomuji, že všichni ve frontě přede mnou si kupovali minimálně po dvou vstupenkách. Nikdo do kina nešel sám. Vlastně pro ně asi ani nebylo tak důležité, zda jdou do kina, nebo na co to vlastně jdou, jako to, že tam jdou s někým. Vztah s druhým je přednější, než plnění se nějakým filmem, protože na to je naše nitro jako cedník. Když konzumuji filmy, pro tu chvíli mě to naplní, ale pak to někudy vytéká a já jsem znovu prázdný. Ale když buduji vztah, něco krásného se ve mně rozlévá a neztrácí se to.
Když mám někoho vedle sebe, ještě to neznamená, že s ním mám hodnotný vztah. Pokud nemám o něj zájem a on se nezajímá o to, co já žiji a jak mi je, pokud nechceme jeden druhého udělat šťastným, pak zůstává každý z nás osamocen. A samota na člověka doléhá a tíží jej víc, než jakákoliv nemoc, neboť vztah je jednou ze základních potřeb každého člověka. K tomu jsme totiž také byli stvořeni – pro vztah. A to nejen pro vztah s druhým člověkem, ale také pro vztah s Bohem. Jestliže nemáme osobní vztah s Bohem, pak pořád něco hledáme, protože cítíme, že nám cosi chybí, aniž bychom věděli, co to je. Prožiješ-li však Boží lásku, poznáš, že to je to pravé naplnění, které se ze srdce neztrácí, ale dělá člověka šťastným.
Explore posts in the same categories: UncategorizedVlastnosti: Buh, kino, samota, smysluplny zivot, vztah
You can comment below, or link to this permanent URL from your own site.
30/01/2010 na 11:33 am
Hezky prispevek nutici k zamysleni.
Single zivot asi fakt nebude normalni, single je jistym zpusobem “podivin”.
@Roman:A ze se spolecnost na single diva “skrz prsty”? No ono musi byt preci nejaky duvod, proc clovek zustal sam, ne? Je tak nesnesitelny pro ostatni, nebo co?
Navic je samotar vlastne nepritel demografie statu: V dalsi generaci bude zase o jednoho obyvatele mene (a ze nas stale ubyva…)
No, ted nezbyva nez dodat, ze i ja sam jsem sam
01/01/2010 na 2:26 pm
Jo jo, snad každé dítě mělo v nějaké formě imaginárního přítele, zváště ta dítka, která byla odvržena od ostatních z nějakého důvodu. Vlastně zavidím věřícím, že zůstali dětmi. Věří pohádkám, jejich imaginární přítel je pořád s nimi. Dává jím naději, je krásný a spravedlivý. Snadno si vysvětlí (nebo jednoduše přehlídnou) války a utrpení. Dokonce i smrt mladého člověka v rodině si snadno vysvětlí citátem “Bůh to tak chtěl” nebo jiným a je to v pohodě. V pohádkách neplatí historie, tak ani zde se za ní nemusí ohlížet, prostě si jí složí jak potřebují, aby vše pěkně zapadalo do sebe. Krásné to věčné dětství, jen je škoda, že některá děcka jsou paličatá a musí těm ostatním tlačit jen tu svou pohádku a jsou ochotni se kvůli tomu i prát.
11/12/2009 na 12:54 pm
No, to je zajímavý. Samotu znám, prožíval jsem ji mnoho let. Zajímalo by mě, jak ji pociťuje pisatel. O svých pocitech totiž nepíše. Ze své zkušenosti vím, že nějaký čas je to príma, ale když to trvá příliš dlouho, tak zhořkne úsměv. Člověk může znát Boha, ale přesto si myslím, že být 2 (a více) je super.
P.S. ještě bych připojil, že skutečně se většinová společnost dívá na tzv. singles tak trochu přes prsty…