Jsem taky loutka?

Sedím ve vlaku, kola pode mnou dusají jako stádo koní, hlavu mám opřenou o sedadlo, dívám se přes uťapané okno a přemýšlím.

Krajina ubíhá. Blízké porosty keřů se míhají. Stromy již svlékl podzim a oděv nechal ležet na studené zemi. Začal je lechtat vítr a oni tancují v šustotu listí. Modrá obloha nic neříká, je tichá, jasná a pustá, dnes se nepřišli pást žádní bílí beránci. Slunce je rozžhavené jako krb ve studených měsících. Pozoruje chladnou krajinu a dívá se na lidi.Mile a přitom nepříjemně. Je to mocná paní. Její zářící oči padají na každého, ať je mladý nebo starý. Ale když se jí někdo podívá do tváře, její pohled se zabodne do očí toho člověka jako jehla. Jde-li někdo proti ní, musí odvrátit tvář.

Zastavili jsme se na zastávce. Vidím lidi. Někteří sedí jako kupička neštěstí a těší je možná jedině zář a teplo krásné paní. Druzí si užívají života a líbají se se svým miláčkem. Další jsou v jiném světě a buď náš svět jen vidí a neslyší, anebo jsou jiným světem pohlceni, pohlceni příběhem v knížce. Jiní nevrle čekají na vlak a přemýšlí jak vyřeší problém se svým nejlepším kámošem. Každý jde svou cestou, a ani neví kam.

Přemýšlím, jestli jsem taky jeden z nich a nemám směr. Jsem-li pouze jedna z loutek na tomto světě. Těší-li mě opravdu jen každodenní sluneční jas. Anebo mám větší smysl probudit se každé ráno a svobodně jít po cestě, která má cíl. Proč vlastně kráčíme a nevíme kam; hrajeme divadlo a nevíme jakou roli? Jaký má smysl to, že lidi dělají ze sebe někoho jiného, než jsou? Proč jsou některé věci tak krásné a zároveň pichlavé jak ostny? Proč se musíme pachtit s ostatními? Kdo může za to, že každý chce to nejlepší pro sebe? Proč jsou lidi na sebe zlí, proč si nemůžou pomáhat a mít se všichni dobře?

Explore posts in the same categories: smysluplnyzivot

Vlastnosti: Jezis, loutka, smysluplny zivot, vlak

You can comment below, or link to this permanent URL from your own site.